ROZHOVOR – Zuza Ferenczová

Zuza Ferenczová (1977) vystudovala obor Divadelní dramaturgie na VŠMU v Bratislavě. Po ukončení studia napsala několik divadelních a rozhlasových her a jako scenáristka spolupracovala na řadě slovenských televizních seriálů. V současnosti vede malou keramickou dílnu a je studentkou doktorandského programu na Filmové a televizní fakultě VŠMU.

Kdy a jak se vám v hlavě zrodil nápad napsat hru Babyboom?

Babyboom jsem napsala po svém vlastním porodu, samozřejmě. Na rozdíl od většiny primátů, u kterých je porod solitérní událost, porod člověka vyžaduje přítomnost dalších lidí. Navzdory tomu nejintenzivnější pocit, který jsem u porodu měla, byla obrovská osamělost. Zůstala jsem sama za obrovskými dveřmi. Asi jsem to potřebovala nějak zpracovat. A ještě si pamatuji, že jsem chtěla zkusit napsat hru, která zachovává Aristotelovo pravidlo tří jednot. Antické drama to není, ale aspoň ty jednoty tam jsou.

Jak dlouho jste hru psala a jak moc jste čerpala z reality okolo vás?

(To už si moc nepamatuji, hru jsem napsala před více než dvanácti lety.) Byla jsem součástí lokálního babyboomu. Jsem z generace „Husákových dětí“, která kvůli geopolitickým a společenským změnám začala rodit v mnohem vyšším věku než generace našich rodičů. Dlouho, předlouho neměl v mém okolí děti nikdo a potom nastal boom, pravděpodobně způsobený biologickým tlakem. Společenské změny a nová pozice trošku starších prvorodiček přinesly jiný typ problémů a traumat spojených s rodičovstvím. Postavy jsou určitě inspirované mým sociálním kontextem, ale jsou spíš takovou typovou abstrakcí, než že by měly úplně konkrétní předobrazy.

Zásadní událostí hry je porod tří ze čtyř ženských postav hry. Zároveň se tam ale intenzivně řeší a reflektují partnerské vztahy. Myslíte, že je narození dítěte vždy zlomovým okamžikem, který promění vztah mezi partnery?

Myslím, že narození dítěte je nezvratně přelomovým okamžikem, který mění vztahové paradigma v páru. Vztah tu změnu unese asi podle toho, jak pevné jsou jeho základy a nakolik jsou oba rodiče vyrovnaní sami se sebou. Nicméně zrod člověka na svět je stále zázrak a jako ke každému jinému zázraku se k němu v každém typu vztahu upínají mnohá očekávání, reálná i nereálná. Mě se nejintenzivněji dotkla zkušenost osamění, nejen ženského, ale i mužského. Muži jsou v dnešní době ještě v náročnější situaci než ženy. Stávají se součástí zrodu života jako nosiči tašek a foťáků a jako hladiči rukou, bez skutečně smysluplné role v magii tohoto okamžiku. Kvůli nevyrovnaným změnám v mužsko-ženských nastaveních v rámci současných rodin mnozí zůstávají v rozporuplných a nevyjasněných rolích i po porodu. Asi proto jsem všechny mužské postavy nechala před dveřmi do sálu.

Hra zahrnuje několik témat, která se týkají porodu, partnerství a rodičovství, která dříve bývala tabu a pro někoho stále jsou. Postavy jsou ve svých promluvách velmi otevřené a přímé, někdy až kruté. Setkala jste se od někoho například s pohoršením nebo nesouhlasem, s jakým se tématům ve hře věnujete?

Myslím, že kdybych psala Babyboom teď, byla by hra o dost krutější. S negativními reakcemi jsem se nesetkala. A možná to ani není krutost. Na mnohé zásadní chvíle lidského života se v západní kultuře nalepilo přehnaně líbivé a zavádějící pozlátko. Pod ním je život a smrt, nevyhnutelnost, ze které není úniku a jejichž archetypální sílu to pozlátko a jeho laciný třpyt jakoby devalvují.

Už v minulosti se některé vaše hry uvedly v České Republice. Jakou máte s naší zemí divadelní zkušenost? A jak se těšíte na premiéru Babyboomu v Činoherním klubu?

Tu nejpozitivnější zkušenost s inscenováním mého dramatického textu mám právě z vaší země. Hru Vyskočit z kůže uvedlo v režii Karla Krále Divadlo v Dlouhé. Byl to pro mě obrovský zážitek. Ačkoli má text náročné téma a své chyby, inscenovali ho s takovou invencí, lehkostí a s vtipem, že jim budu navždy vděčná. To, že si mou hru vybral Činoherní klub, řadím do kategorie zázraků. Ale nemám žádné očekávání, mám jen radost. Věřím, že si hra najde své diváky. Děkuji, Činoherní klube.